Druhy našich čmeláků a pačmeláků
Zde připravil Miroslav Stuchl výčet čmeláčích a pačmelácích druhů, které se v současnosti vyskytují na území České republiky.
Jednotlivé druhy jsou představeny snímky i popisem svých hlavních charakteristických znaků. Použili jsme k tomu různé odborné prameny i vlastní znalosti.
U řady druhů čmeláků i pačmeláků se vyskytuje obdobné nebo téměř shodné zbarvení těla. Navíc u některých druhů zejména čmeláků existují menší či větší odlišnosti v jejich barevnému vzezření, takže jednotlivý druh má 2 či více především barevných variet. Z toho důvodu musíme považovat barevné reprodukce jednotlivých druhů sice za významný nikoli však absolutní zdroj jejich rozlišování. Avšak ani námi uváděné textové charakteristiky nemohou zabezpečit stoprocentní identifikaci. V některých případech hrají rozhodující roli tělesné drobnosti, jež mohou posoudit jen odborníci pomocí např. mikroskopu atd.Čmeláčí samice /královny/ se barevně shodují se svými dělnicemi, které jsou ovšem menší. Samci /trubci/ jsou vždy menší než královny téhož druhu, většinou však větší než dělnice onoho druhu. Samci se často vyznačují určitými barevnými odlišnostmi od královen a dělnic, mají někdy např. bohatší ochlupení. Protože samci brzy po narození opouštějí natrvalo chovný úl a chovatelé se s nimi setkají především v přírodě, nevěnujeme jim v našem přehledu pozornost.
Každý čmeláčí a pačmeláčí druh je představen třemi fotografiemi královny. Fotografie pod a) jsou záběry snímané shora a pocházejí z archivu, pod b) jsou záběry, snímané z boku a pocházejí také z archivu, pod c) jsou záběry královny živé. Pokud zatím v následující fotografické části některé snímky chybí, budeme je postupně doplńovat.
V textové části je za názvem českým a latinským v závorce uvedena v mm minimální a maximální délka těla živé královny a živé dělnice.
Jednotlivé druhy čmeláků jsou zhruba seřazeny podle četnosti jejich výskytu na našem území. Přibližně do poloviny našeho výčtu jsou to čmeláci v ČR více či méně hojní, v druhé polovině vzácnější, ustupující či dokonce vymírající, nebo takoví, kteří se vyskytují jen v určitých oblastech /biotopech/ území České republiky. Zhruba u první poloviny uvedených druhů čmeláků víme, že jsou více či méně ochotni přijmout k hnízdění čmeláčí úly, u ostatních to lze předpokládat.
Pohledy na královny shora jsou fotografickým dílem vedoucího entomologického oddělení Národního muzea v Praze mgr. Jana Macka, pořízenými z tamních sbírek se svolením vedení Národního muzea. Pohledy z boku jsou kopiemi snímků z významné odborné knihy „Blanokřídlí České republiky I.“ autorů J. Macek. J. Straka, P. Bogusch, L. Dvořák, P. Bezděčka , P. Tyrner , vydané r. 2012 nakladatelstvím Akademia, jež nám s ochotou a porozuměním umožnilo reprodukci snímků. Snímky živých královen jsou vytvořeny / a v budoucnu budou doplňovány / chovateli čmeláků.
Tělo čmeláka se skládá z hlavy, hrudi/ popisuje se vrchní, horní strana !/ , vytvořené z předohrudi, středohrudi /složené z předního štítu a zadního štítku/ a zadohrudi. Zadeček je na horní straně tvořen 6 volně viditelnými hřbetními články /tergity/ u samic a dělnic, samci mají volně viditelných tergitů 7. Břišních článků zadečku /sternitů/ je u obou pohlaví 6. Zadní nohy, u samic a dělnic nejdůležitější, mají tyto části /jmenováno od těla/: kyčel, příkyčlí, stehno, holeň s pylovým košíčkem, nárt s posunovačem pylu a články chodidla.
A/ ČMELÁCI
1/ Čmelák zemní /bombus terrestris/ /20 – 26, 11 – 17/
Hlava a sosák krátké. Ochlupení všude krátké. Základní barva černá. Na předohrudi těsně za hlavou a na 2. tergitu zadečku jen asi 1 mm široký příčný proužek hnědožlutý, nikoliv citronově žlutý nebo zlatožlutý. Proužek na hrudi nepřesahuje nasazení křídel směrem dolů. U variet může proužek za hlavou chybět. Poslední tergity /tj. 4.- 6./ vždy šedobílé.
U nás obecně rozšířený. Obývá otevřená stanoviště a kulturní krajinu v nížinách a středních polohách, také však horské oblasti. Hnízdí v zemi v opuštěných hnízdech hlodavců a krtků, v různých dutinách pod povrchem země, také však v různých objektech nad zemí, přijímá i čmeláčí úly.
Královny hledají možnost hnízdění někdy už poč. III. - střed V.
Hnízda poměrně početná / 100 – 600 jedinců, na jihu Evropy výjimečně 800 - 1000/.
V blízkém zahraničí uznávají jako samostatné druhy podobného čmeláka podvojného /b. cryptarum / a rovněž podobného čmeláka většího /b. magnus/. V našem západním pohraničí mohou případně přelétnout na území ČR.
a
b
c
2/ Čm. hájový /b. lucorum/ /18 – 21, 9 – 16/
Podobá se vybarvením zemnímu, je však menší velikosti. Od výše uvedených druhů se liší citronově žlutými páskami, později blednou. Na hrudi hned za hlavou první pásek 2 mm široký, stejně široký proužek na druhém tergitu. Královna má často žlutý chomáček chlupů v obličeji a žlutý či šedobílý chomáček pod nasazením křídel.
Královny vyletují od pol. III. Čm. hájový vyhledává stinné oblasti, je všude v lesích včetně horských, odkud proniká níže do kulturní krajiny. Hnízdí v opuštěných norách hlodavců, má rád dlouhé přístupové tunely i dosti hluboko v zemi. U nás všude hojný.
100 – 400 jedinců.
b
c
3/ Čm. rolní /b. pascuorum/ /15 – 18, 9 – 15 /
Hlava středně dlouhá, sosák dlouhý. Ochlupení na hrudi u variet proměnlivé od červenohnědé po šedočernou. Zadeček na 1. - 4. tergitu šedočerně, na 5. a 6. žluto až červenohnědě ochlupený. Nezřídka na hrudi červenohnědě nebo šedočerně vyznačená místa.
Královny vyletují už časně koncem III. až střed V. Přizpůsobivý vůči všem prostředím, jeden z nejhojnějších druhů u nás. Za příznivých podmínek fungují rodiny až do XI. Hnízda v norách hlodavců, také na povrchu v shromážděném blízko ležícím materiálu, mechu, pod střechami budov atd.
60 – 150 jedinců.
a
b
c
(foto: Stanislav Krejčík www.meloidae.com)
c (běžnější tmavší varianta)
4/ Čm. luční /b. pratorum/ /15 – 17, 9 – 14 /
Hlava a sosák krátké. Základní barva černá. Žluté pásky na předohrudi a 2. tergitu, někdy však chybějí, především páska na 2. tergitu. Konec zadečku na 4. – 6. tergitu zpravidla oranžovočerveně ochlupen.
Královny hnízdí už poč. III. – střed V., pohlavní jedinci se rodí už na přelomu V. a VI., rodina lučního čm. končí svůj vývoj velmi brzy, už v VIII. se nové královny uchylují k přezimování. K hnízdění dává čm. luční přednost vlhčím oblastem na okraji lesů, pasekách. Horský a podhorský druh, proniká však nyní do luk, parků a zahrad. Nevyskytuje se v nížinách a teplých oblastech. Celkově u nás stále hojný.
Hnízda vzácně pod zemí v opuštěných norách, zpravidla na zemi či nad zemí v travních drnech, starém listí, dutinách zdí, pod střechami budov. Poměrně rád zahnízdí v čmeláčích úlech.
/80 – 150 jedinců/.
a
b
c
5/ Čm. zahradní /b. hortorum/ /17 – 25, 11 – 16 /
Hlava a sosák velmi dlouhé, líce delší než širší. Tělo černě ochlupené. Bezprostředně za černou hlavou na předozádí je umístěn zlatožlutý proužek, následuje široká černá oblast. Hruď končí proužkem úzkým, zadeček začíná na1. tergitu žlutým páskem širokým. 2., 3. a 4. tergit jsou opět černé, koncové tergity -/5. a 6./ jsou bílé. Žluté pásky mohou být někdy značně ztmavlé. Za příznivých podmínek mladé oplozené královny tohoto druhu ještě v VII. zakládají vlastní hnízda, vytrvávající až do IX. Královny zahnízďují od středu IV. až střed V.
Čm. zahradní se vyhýbá otevřeným plochám. Obsazuje okraje lesů s přilehlými loukami, zahradami a parky, vyžaduje alespoň křoviny. Usídluje se v norách hlodavců, opuštěných ptačích hnízdech, v zemědělských a obytných stavbách. U nás častý druh od nížin po nižší polohy hor.
50 – 120 jedinců.
a
b
c
6/ Čm. skalní /b. lapidarius/. /20 – 24, 12 – 16/
Hlava krátká. Sosák středně dlouhý, u královny 12 – 14 mm. Celé tělo černé, jen konec zadečku /4.- 6. tergit/ oranžově červený. Sběrací košíčky na zadních nohách černé. Královny zahnízďují zač. IV. – konec V.
Stále velmi četný na všech možných místech, od nížin až do hor na slunných otevřených stanovištích. Hnízdí pod zemí i nad zemí, v puklinách skal, hromadách kamení, budovách, opuštěných ptačích budkách. Přijímá rád i čmeláčí úly. Letící královna vydává hluboký tón.
100 – 300 jedinců.
a
b
c
7/ Čm. rokytový /b. hypnorum/ /17 – 22, 8 – 18 /
Sosák krátký. Hruď většinou až přes krční límec k hlavě hnědá, hnědookrová, někdy zcela černá. Na zadečku 5. a 6. tergit šedobílý nebo hnědobílý, někdy 1. tergit hnědookrový.
Královny hledají zahnízdění poč. IV. - konec IV. Hnízdí vždy nad zemí v horských smrčinách a okrajích lesů, parcích a zahradách. Také v puklinách zdí a skal, pod střechami, v kůlnách, stodolách, nejčastější druh čmeláka hnízdícího v opuštěných ptačích budkách. Nyní také častěji v nižších polohách než dříve. Stále ještě poměrně hojný druh, i když ne všude.
80 – 400 jedinců.
a
b
8/ Čm. lesní /b. sylvarum/ /16 – 18, 10 – 14 /
Nápadně pestře vybarvený, často považován za nejkrásnějšího našeho čmeláka. Sosák a hlava dlouhé. Hruď vespod žlutavě šedá. Hruď nese vpředu a vzadu hnědožlutý pásek, uprostřed je tmavě černohnědá. 1.- 3. tergit světlešedě až žlutavě ochlupený, s černými páskami. 4. – 6. tergit oranžově plstnatý, se světlými konci.
Královny hledají od půlky IV. - poč. VI. Ačkoliv má tento čmelák jméno lesní, hnízdí maximálně jen na jejich okrajích, především pak na slunných teplých stanovištích, v parcích, loukách, zahradách. Někdy i v myších hnízdech a na povrchu v trsech vegetace. Let mimořádně rychlý, královny vydávají značně vysoký tón. U nás dosti častý v nižších a středních polohách.
80 – 150 jedinců.
a
b
c
9/ Čm. úhorový /b. ruderarius/ /16 – 19, 9-18 /
Značně se podobá čm. skalnímu, je však o dost menší. Základní barva celého těla černá, jen 4.– 6. tergit na konci zadečku červenavě žlutý. Sběrací košíčky na obou zadních nohách má čm. úhorový červeně obrvené/ k stáru blednou/, naproti tomu čm. skalní je má černé.
Královny hledají od konce IV. - konec V. Hnízdí na povrchu země v suchých trsech trávy, pod mechem a v koulích ze suchého listí. Velmi obratný v shromažďování blízko ležícího materiálu. U nás jen v teplých otevřených oblastech nižších a středních poloh, v mnoha místech, všude však nepříliš hojný.
50 – 100 jedinců
a
b
10/ Čm. drobný /b. jonellus/ /15 – 18, 9 – 14 /
Podobný čm. zahradnímu, jenže o dost menší. Základní barva je černá. Za hlavou na límci žlutý pruh, rovněž na konci zadohrudi a na 1. tergitu zadečku. Ochlupení neuspořádané, jakoby rozcuchané. Královny a dělnice mají v obličeji tmavé ochlupení.
Královny hledají konec III. - střed IV. Typický druh horských smrčin a rašelinišť, vystupuje do značných nadmořských výšek. Dává přednost otevřeným, volným krajinám. Hnízdí většinou nad zemí v opuštěných ptačích či veverčích hnízdech, někdy i v zemi pod mechem či v myších norách. U nás sice dost hojný, ale pouze na určitých místech. Při výhodných podmínkách může mít v pozdním létě i 2. generaci královen. Královny se při letu vyznačují vysokým tónem.
50 – 120 jedinců.
a
b
11/ Čm. sorojský /b. soroeensis/ /15 – 19, 10 – 14 /
Velmi variabilní druh. Ve střední Evropě se vyskytuje převážně ve formě proteus. Pak většinou černočervený jako čm. skalní, je ovšem menší. Na rozdíl od čm. skalního ochlupení hrudi kratší, nevypadá jak ostříhané, chlupy jsou rozdílné délky. Někdy úzký nahnědlý límec za hlavou. Čerň může mít nahnědlý lesk. Červený zadeček začíná až v 2. pol. 4. tergitu. Na posledním tergitu má čm. skalní malou holou kulatou skvrnku, která u čm. sorojského vždy chybí. Forma proteus může mít dokonce u některých jedinců žluté pásky jako má čm. luční.
Královny hledají od zač. V. – konec V. Obývá lesní okraje, horské louky, rašeliniště, horské pastviny, také lesy a křoviny. Hnízda vždy v norách drobných savců. U nás ve středních a vyšších polohách a vlhčích místech, někde hojný.
80 – 150 jedinců.
a
b
c
(foto: Stanislav Krejčík www.meloidae.com)
12/ Čm. klamavý /b. confusus/ /18 – 24, 13 – 15/
Barva černá, konec zadečku červený. Podobá se značně čm. skalnímu. Liší se od něho především krátce střiženým sametovým ochlupením a krátkými tykadly. Sameček má neobyčejně velké oči.
Královny se snaží zahnízdit od středu května. Hnízdí na povrchu i v zemi. Čm. klamavý má rád teplá místa od nížin až do podhůří, k hnízdění vyhledává slunné stráně a louky. Jeho výskyt u nás je řídký, ohrožený druh.
a
b
13/ Čm. proměnlivý /b. humilis/ /13 – 20, 9 – 14/
Vskutku velmi proměnlivé zbarvení, jež ztěžuje určení druhu. Černé tělo, stejně tak může být hruď tmavo či světlehnědá. Zadeček může být až k 3. tergitu hnědý s několika šedožlutými chlupy po stranách. 4. – 6- tergit může být zbarven nahnědle nebo světležlutě. Také však může být světležlutý, zlatožlutý či černý celý zadeček. Ochlupení košíčků na zadních nohách vždy špinavě žluté.
Královny hledají koncem IV. – střed VI. Čm. proměnlivý obývá otevřené, prosluněné travnaté oblasti. U nás v nižších i středních polohách, pouze však místy a v malém počtu. Hnízdí většinou nad zemí, zřídkakdy v zemi. Hnízda vytváří dovedně z přitaženého blízkého materiálu.
50 – 120 jedinců.
a
b
14/ Čm. tajgový /b. semenoviellus/ /15 – 18, 9 – 14/
Podobá se čm. zahradnímu, ale je podstatně menší. Zatímco čm. zahradní má obličej naprosto holý, má čm. tajgový obličej porostlý hustými žlutými chlupy. Čm. zahradní má líce výrazně dlouhé, naproti tomu čm. tajgový velmi krátké. Je původem ze severní Evropy a Sibiře, v posledních letech se šíří na jihozápad do střední Evropy. U nás už několik nálezů v různých částech Čech a Moravy, v západních Čechách je už údajně poměrně hojný.
b
15/ Čm. širokolebý /b. wurflenii/ /19 – 22, 13 – 16 /
Sosák krátký. Velmi se podobá čm. skalnímu. Ochlupení má však mnohem hustší a rozježenější. Zatímco čm. skalní je červeně ochlupený jen na 4., 5. a 6. tergitu, čm. širokolebý má červený už i 3. tergit. Jinak celý černý. Má nápadně velkou dolní čelist. Někdy se může na předohrudi objevit naznačený světlý pásek.
Horský druh, vystupující až nad hranici lesa. Vyhledává otevřené prostory, louky, paseky. Hnízda si zakládá v opuštěných chodbách hlodavců nebo pod hustým křovím. U nás jen v horách, údajně na vhodných horských stanovištích Krkonoš nevzácný. Královna hledá od konce IV. – konec VI. Při letu vydává zvlášť hluboký tón.
80 – 150 jedinců.
a
b
16/ Čm. pruhovaný /b. subterraneus/ /20 – 28, 11 – 15/
Líce o málo delší než je jejich šířka. Za hlavou na hrudi okrově žlutá páska, tatáž na konci hrudi a v přední části 1. tergitu, jinak 1.- 3. tergit černý, jen na zadním okraji s nevýraznou žlutavou páskou. 4. a 5. tergit hustě bíle ochlupený.
Královny hledají možnost hnízdění až do pol. V. Čm. pruhovaný obývá převážně otevřenou rozrůzněnou krajinu parkového charakteru. Hnízda si zakládá pod zemí, často v krtčích norách až 2 m pod povrchem země.
Choulostivý, ustupující druh, u nás se s ním setkáváme už jen příležitostně.
a
16 b
c
17/ Čm. humenní /b. ruderatus/ /17 – 30, 11 – 17/
Velmi se podobá čm. zahradnímu. Hned za hlavou se nachází široký žlutý příčný pásek, střed hrudi je černý. Na konci hrudi a na 1. tergitu rovněž široký žlutý proužek. 2. – 4. tergit je černý, 5. a 6. bíle ochlupený. Na hrudi jasně žluté ochlupení ostře kontrastuje s černou částí. Touto výraznou žlutí se odlišuje od méně ostré žluti čm. zahradního. Někdy však u variet může mít pásek za hlavou zvýrazněn jen slabě nebo může pásek dokonce chybět. Od čm. zahradního se také liší výrazněji tečkovaným čelním štítkem.
Královny hledají od konce V. do zač. VII. Čm. humenní je teplomilnější než čm. zahradní, dává přednost otevřené krajině, loukám, pastvinám, náspům. U nás postupně ubývá, ohrožený druh.
50 – 100 jedinců
a
b
c
18/ Čm. zdobený /b. distinguendus/ /18 – 22, 12-17/
Podobá se čm. rolnímu. Základní barva je nahnědle žlutá či ostřeji žlutá na hrudi i na zadečku. Uprostřed hrudi má tmavý ochlupený terč, případně tam není ochlupený. Světlejší, jasnější barevné variety nejsou vzácnější. Patří k nejkrásnějším čmelákům u nás.
Královny hledají od konce V. do středu VI. Čm. zdobený sídlí jen v otevřené krajině na lukách, pastvinách, úhorech, písčinách, v sadech. Hnízdí v zemi v opuštěných norách savců a různých dutinách, vzácně i v opadaném stromovém materiálu, někdy i v zemědělských budovách. U nás se v minulosti vyskytoval v teplých oblastech, nyní je už velmi vzácný.
60 – 120 jedinců.
a
b
19/ Čm. ovocný /b. pomorum/ /18 – 22, 13 – 14/
Líce dlouhé. Celé tělo černé, 3. – 6. tergit rezavě ochlupený. Do černého ochlupení hlavy, hrudi a prvních tergitů vtroušeny světlé chlupy, Obydluje otevřené oblasti, především okraje lesů, stepi, staré louky. Hnízdí v zemi v opuštěných norách hlodavců. U nás v nejteplejších oblastech velmi vzácný, ohrožený druh.
a
b
20/ Čm. mechový /b. muscorum/ /17 – 23, 10 – 16/
Hlava středně dlouhá, sosák rovněž. Svou hnědou hrudí se podobá čmeláku rolnímu, nemá však žádné černé chlupy na hrudi nebo u vsazení křídel. Límec a střed hrudi je často poněkud světlejší a řidší. Zadeček nažloutlý, 2. a 3. tergit mívá někdy medově hnědý pásek. Poslední tergit je černý s kratšími chlupy. Ochlupení, zejména na hrudi, je delší než u čm. rolního, působí jak ostříhané, neboť všechny chlupy jsou stejně dlouhé. Téměř jediný druh, jehož zbarvení nemá variety. Považován za jednoho z nejkrásnějších čmeláků.
Královna hledá možnost hnízdění od konce V. do středu VI. Vlhkomilný nížinný druh, obývající mokřady, podmáčené louky, slatiny, místa v blízkosti jezer. Hnízdí vždy na povrchu, v chuchvalcích trávy a pod mechem, také však v opuštěných hnízdech i na stromech, v ptačích budkách. Dovedně splétá hnízda z mechu a suché trávy. U nás dnes už velmi vzácný.
50 – 129 jedinců.
a
b
B/ PAČMELÁCI
Královny pačmeláků se liší od královen čmeláků někdy robustnější konstrukcí těla. Mají tmavá křídla ve srovnání s bílými křídly čmeláků. Na horní straně zadečku, případně i na hrudi, mají často bezbrvé, holé plošky černě lesklého pancíře. Srst na hrudi u pačmeláků není nikdy šedá, hnědá či oranžová, ale vždy černá, někdy s příčnými žlutými pruhy. Královny čmeláků mají ploché části holení na zadních nohách vyduté, hladké, lesklé, po stranách opatřené dlouhými brvami k přenášení pylu; na horním okraji nártu trnovitý výčnělek – posunovač pylu. Královny pačmeláků tento výčnělek nemají, jejich holeně jsou vypouklé a po celé ploše ochlupené. Hlava královen čmeláků často delší než široká, u pačmeláků nikdy. Obličej královen čmeláků často světle srstnatý, u pačmeláků vždy černě srstnatý. Pačmelák panenský a zejména cizopasný vydávají za letu zvláštní silný, chrčivý zvuk.
1/Pačmelák cizopasný /Psithyrus rupestris/ /18 – 25 /
Sosák krátký, hlava rovněž. Do značné míry se podobá čm. skalnímu, u něhož nejčastěji parazituje. Je také celý černý, má však na rozdíl od čm. skalního s jeho posledními třemi oranžovočervenými tergity pouze tergity červenavě prosvítavé. Křídla tmavá, na těle blýská černý chitinový pancíř.
Pátrá po čmeláčích hnízdech od konce V. Napadá především čm. skalního, ve srovnání s ním viditelně hřmotnější, lze říci už na pohled násilnější. V případě nutnosti napadá i jiné druhy čmeláků. Při letu vydává silný, chrčivý, hluboký tón. U nás v místech s čm. skalním velmi hojný.
a
b
c
2/ Pačmelák český /Psithyrus bohemicus/ /14 – 21 /
Sosák krátký, hlava také a kulatá. Podobný čmeláku hájovému, u něhož nejčastěji parazituje. Liší se od něj nepřítomností světlé příčné pásky na 2. tergitu. Příčná páska za hlavou zasahuje 1.5-2 mm pod nasazení křídel. Protože je jen lehce ochlupen, prosvítá všude jeho černý chitinový pancíř. Tmavá křídla jako u všech pačmeláků.
Možnost parazitování hledá koncem IV. - VIII. U nás všude tam, kde žije čm. hájový či zemní.
a
b
3/ Pačmelák panenský /Psithyrus vestalis/ /20 – 22 /
Podobá se pačm. českému, je však především větší. Základní barva černá. Za hlavou na hrudi má 3 mm široký hnědožlutý příčný pásek, jenž po obou stranách zasahuje pod nasazení křídel. 1. až 3. tergit jsou černé, 4. a 5. bílé. Nejtypičtějším rozlišovacím znakem jsou na 4. tergitu nikoliv souvislý pásek, ale po obou stranách zadečku jasně patrné zlatožluté skvrny. Silně zúžený 6. tergit obklopuje konec zadečku se žihadlem a je černý bez chlupů. Celkově je však celé tělo tohoto pačmeláka ve srovnání s jinými druhy pačmeláků netypicky hustě ochlupeno.
Rovněž na rozdíl od jiných druhů pačmeláků, kteří kromě svých základních obětí přepadají i čmeláčí druhy jiné, pačm. panenský parazituje prakticky výlučně jen u čm. zemního.
Pátrá po parazitování od konce IV. do středu IX.
a
b
c
4/ Pačmelák ladní /Psithyrus campestris/ /15 - 20 /
Na předohrudi a štítku slabé žlutavé až žlotooranžové pásky. Přední tergity lesklé, téměř lysé. Po stranách 3.- 5. tergitu obdobné zbarvení jako na předohrudi – náznaky žlutavých až žlutooranžových pásků. Tento druh však často vytváří tmavé formy.
Napadá především čm. rolního, také však jiné druhy čmeláků. Vyskytuje se především tam, kde hnízdí čm. rolní. U nás hojný ve středních a nižších polohách.
b
5/ Pačmelák norský / Psithyrus norvegicus / /15 – 19 /
Podobá se např. pačmeláku ladnímu či českému, královna však má nápadně silně podvinutý zadeček směrem dopředu pod tělo. Hruď od hlavy až k nasazení křídel se žlutou páskou, 3. – 5. tergit ze stran bíle ochlupený.
Parazituje u čm. rokytového, v poslední době už i v nižších polohách. Přesto se vyskytuje zřídka, ohrožený druh.
b
6/ Pačmelák lesní / Psithyrus sylvestris/ /15 – 19/
Velmi se podobá pačmeláku norskému, liší se od něj jen tvarem posledních tergitů a kopulačního orgánu. Je černý, na hrudi za hlavou má asi 2 mm široký žlutý příčný proužek, který končí někdy až 2 mm pod nasazením křídel. Přední tergity jsou černé, od 4. tergitu až na konec těla bílé. Celým zadečkem však prosvítá leskle černý chitinový pancíř, tak odolný, že jej i královna čmeláka lučního či horského, u nichž především parazituje, může jen zřídkakdy při souboji svým žihadlem probodnout.
Čmeláčí hnízda hledá od středu IV. – konec V. U nás poměrně hojný především v lesnatých oblastech středních a vyšších poloh.
a
b
7/ Pačmelák kosmatý /Psithyrus barbutellus / /17 – 24/
Černý s výraznými žlutými páskami na předohrudi a hrudním štítku. 3. tergit po stranách žlutý, 4. a 5. tergit jsou bílé.
Vyskytuje se především tam, kde hnízdí čm. zahradní, jehož hnízda přednostně napadá, tedy převážně v lesnaté a parkové krajině, sadech a zahradách. U nás po celém území republiky, spíše ve středních a vyšších polohách. Není příliš hojný.
b
Autoři fotografií v této kapitole:
Pohledy na královny shora a) jsou fotografickým dílem vedoucího entomologického oddělení Národního muzea v Praze mgr. Jana Macka, pořízenými z tamních sbírek se svolením vedení Národního muzea.
Pohledy z boku b) jsou kopiemi snímků z významné odborné knihy „Blanokřídlí České republiky I.“ autorů J. Macek. J. Straka, P. Bogusch, L. Dvořák, P. Bezděčka , P. Tyrner , vydané r. 2012 nakladatelstvím Akademia
Autoři snímků čmeláků a pačmeláků v přirodě a při umělém odchovu c)
čmelák č. 1 M.Stuchl, č. 2 J. Čížek, č. 5 J. Čížek, č. 6 M. Stuchl, č. 8: - fot J. Čížek, č. 16 - foto J. Čížek, č. 17 – foto P. Lukášová
pačmelák č. 1 M. Stuchl, č. 3 J.Čížek
